Po loňském vánočním vánočkovém maratonu jsem letos nemohla vynechat. Loňský recept byl skvělý, nadýchanější vánočku jsem ještě nejedla. Ale letos jsem se rozhodla vyměnit pšeničnou mouku za celozrnou špaldu. Poměry jsem maličko upravila a během víkendu dostanečně otestovala, protože jsem vánoček upekla celkem dvanáct! Stejně jako loni k zadělávání těsta používám domácí pekárnu, která nám jinak nevyužitá leží doma.
S každou solenou karamelou si vzpomenu na advent a Vánoce, které jsem dřív pravidelně trávila v Paříži. A taky na krámek na Rue Rivoli, La Cure Gourmande, kam jsem vždycky před odletem pro pytlík karamelek různých příchutí chodila.
Dnes je už naštěstí umím vyrobit doma, takže o důvod méně proč jet do Paříže.
Letos jsem si řekla, že prostě trumfnu svých loňských asi 13 druhů vánočního cukroví. A hlavně že vyzkouším i něco nového. A tyhle solené karamelové kokosky zvládne hravě každý. Jsou totiž nepečené a hříšně dobré.
Jsou podobné těm vanikovým, ale stejné nejsou. Místo vanilky je v nich totiž tonka fazole. Taková zázračná, silně aromatická ingredience, kterou byste čekali spíš v luxusních parfémech.
Sádelníčky jsem zkoušela už loni. Byly rychle hotové, strašně jednoduché, po upečení vláčné a dlouho vydržely. Doma v krabici mám hotovou první várku, ale přidělám ještě jednu s jinou marmeládou a potom s vrhnu na testování low carb verze. Sádla v těstě se nemusíte bát. Po upečení chuť sádla zmizí.
I když jsem vánočního cukroví letos napekla poměrně hodně – pro mě neuvěřitelných 15 druhů – nezbylo nakonec skoro nic. A protože zbylo pečení cukroví letos nějakou podivnou shodou okolností jen na mě, nebyl ani moc čas něco nafotit, natož pak napsat na blog. Ale nemusíte se bát, příští rok se polepším.
Jediný vánoční recept, o který se ráda podělím, je vánočka zadělávaná v domácí pekárně. Za celý prosinec jsem jich zvládla upéct dvanáct. Ne najednou, ale vždycky, když už předchozí zmizela ze stolu. Obvykle rychlostí blesku.
Nejprve jsem myslela, že si všechny vánoční recepty, tedy i vánočku, nechám do zásoby na příští rok, ale tahle je tak dobrá, že si ji můžete upéct jen tak na víkend na snídani, nebo když pojedete třeba na hory nebo v létě pod stan. Takže na přání Honzových kolegyň, recept na vynikající vánočku je tu!
Velikonoce neslavím. Letos je trávíme u Honzovy maminky na jižní Moravě, takže mě napadlo, že bych mohla s sebou něco upéct. Formu na beránka nemám. Vyzkoušela jsem tedy mazanec z kynutého těsta.
Vždy když peču z kynutého těsta, říkám si, že to chce už trochu zkušenost. Můj dědeček byl pekař, takže doufám, že to mám v krvi.
Po prvním úspěchu jsem připravila ještě jednu dávku těsta. Celkem jsem udělala čtyři mazance. A konečně musím říct, že kynutého těsta se není třeba bát.
Nejprve si připravím kvásek. Několik lžic vlažného mléka, lžíce cukru a balíček čerstvého droždí. To vše dobře rozmíchám a nechám na teplém místě vzejít, minimálně dokud se na pocrchu nezačnou tvořit bublinky.
Než kvásek vzejde, připravím si směs mouky, cukru, vanilkového cukru a koření a nastrouhané kůry. Přidám rozinky, tři žloutky, kvásek a dobře promíchám. Nakonec i rozpuštěné, ale ne horké máslo. Těsto důkladně prodělávám, musí se do něj dostat vzduch.
Propracované těsto nechám kynout v pomoučněné míse na teplém místě 1,5 – 2 hodiny. Během kynutí ho ještě zhruba dvakrát promíchám.
Z vykynutého těsta udělám dva bochánky, které potřu rozšlehaným vejcem a posypu nasekanými mandlemi.
Peču v troubě vyhřáté na 210 stupňů 10 minut. Poté teplotu snížím na 150 a peču ještě minimálně další půlhodinu. Zda je mazanec dopečený otestuji špejlí. Měl by být vláčný, ale těsto nesmí lepit. Povrch krásně zlatý.
Dopečený mazanec hned po vytažení z trouby natírám rozpuštěným máslem.
