Browsing Category

Na cestě


Na cestě

Londýn

Napsat článek o Londýně mi trvalo no…. HA :D… téměř 3 roky. Ale konečně je tady.

Londýn je určitě jedním z mých “happy places”. Je to místo, kde se cítím skoro jako doma. Místo, kde si dovedu představit chodit do práce, běhat ráno po parku, jíst fish and chips, no prostě strávit zbytek života.

Poprvé jsem v Londýně byla v někdy v roce 2006 na školním zájezdu a přiznám se, že jsem tohle město plné studených čumáků neměla v lásce. Od té doby se ale hodně změnilo. Já začala jezdit bez průvodců a vedoucích zájezdů (nebo jsem se jim naučila alespoň rychle zdrhat) a Londýn si úžívám svým vlastním tempem. Dneska už chodím bez mapy, metrem jezdím jak místňák, takže doufám, že oceníte pár mých skromných tipů k návštěvě města za kanálem.

Cesta do Londýna

Jednoznačně říkám, vypravte se LETADEM. Pokud zrovna nechcete jet autem a cestou stihnout ještě několik měst na starém kontinentu, je veškerá pozemní doprava ztrátou času. A ve výsledku to není ani nijak zvláštní úspora, protože zpáteční jízdenka se pohybuje okolo 3000 Kč. Do Londýna už dnes doletíte z Prahy, Brna i Pardubic.  Podle vybrané letecké společnosti a cílového letiště zpáteční letenku pořídíte v rozmezí 1100-5000 Kč. Při výběru letecké společnosti je třeba zvážit i to, na jakém letišti přistanete. Několikrát se mi už totiž stalo, že peníze, které jsem ušetřila za za letenku, jsem utratila za shuttle cestou do Londýna a z Londýna. Takže pokud si trochu připlatíte za letenku na Heathrow (British Airways cca 3000-4000 Kč – 2 kabinová zavazadla), dostanete se pohodlně metrem (Picadilly line) do centra za zhruba 5 liber. Ze Stansteadu (nejlevnější letenka s Ryanair za 1500 Kč – jen kabelka) zaplatíte za cestu do centra kolem 17-25 liber při koupi včasné jízdenky online.

Jak cestovat po Londýně Dále…


Na cestě/ PROMO

Zikmundov

Asi hodinu od Brna, skrytý mezi chřibskými kopci, leží Zikmundov.

Návštěvu Zikmundova jsme s Honzou plánovali už druhým rokem, ale bohužel jsme nikdy neměli čas a když jsme náhodou čas měli, tak zase neměli volno na Zikmundově. Proto si dovedete představit moje nadšení, když jsem z Honzy konečně (týden před odjezdem) vytáhla, kam že mě na to výročí vlastně bere. Hned jsem taky začala přemýšlet, co tam budeme 4 dny dělat, protože odpočívat my moc neumíme.

Hned po příjezdu jsme ale zjistili, že nejlepší bude dělat to, co je na Zikmundově nejpřirozenější. Totiž nedělat vůbec nic. Podle plánu jsme tedy vypnuli mobily a začali skutečně odpočívat. Hned první večer jsme vyzkoušeli finskou káď pod hvězdným nebem, popíjeli skvělé víno a vychutnali si večeři s výhledem na nekonečné pastviny. Dále…


Na cestě

Podzimně zimní Luhačovice, Zlín a Lukov

Letos jsme se opravdu nacestovali už dost. Nějaké cesty jsou do konce roku ještě před námi, takže po čem nejvíc toužíme, je klidný víkend doma.

Jedním z moc pěkných svatebních darů byl i relaxační pobyt v lázních. Takže jsme vyrazili na prodloužený víkend do Luhačovic. Jezdíme tam do lázeňského hotelu Niva, který se trčí nad luhačovickou přehradou. Honza má obvykle na hotelu trochu práce, takže zatímco obíhal místní počítače a tiskárny, já začala hledat, kde mají dobré kafe a kde nejlepší svařák.

Honza hned na začátku donesl na pokoj pět lahví vína, což mi úplně nesedělo s počtem strávených dní a nocí. 

Dále…


Na cestě

Budapešť

Z Budapešti se pomalu, ale jistě stává taková moje malá osobní srdcovka, když je potřeba na pár dní změnit ovzduší nebo si vyčistit hlavu na babským víkendu s kámoškou. Budapešť je pro mě taková malá Paříž východu. Procházky podél řeky, čisté parky,  skvělé jídlo na každém rohu a hlavně všechno po ruce. To je takové moje cestovatelské minimum.

Tentokrát jsem do Budapešti vyrazila s Martinou. Někdy od loňského podzimu jsem ji slibovala, že konečně zase zvedneme kotvy a vyrazíme někam za hranice “jako zamlada”. Dřív jsme totiž vyjely minimálně tak dvakrát za rok. Jenže tak od února jsem věděla, že se mi to podaří určitě až po svatbě. Nakonec ale slovo dalo slovo a v srpnu jsme našly jeden víkend v listopadu, který se nám oběma hodil. Dále…


Na cestě

Naše maso – Večeře od řezníka

Udělali jsme si s kamarády malý výlet vlakem z Pardubic do Prahy. Čekala nás večeře od řezníka v řeznictví Naše maso v Dlouhé. Polovina osazenstva netušila, do čeho jde a podle našich instrukcí si dala během dne jen lehký šalátik.

Pokud jsme pojem večeře od řezníka nikdy neslyšeli, tak Vám prozradím, že jde o zhruba sedmichodovou degustaci kvalitního masa a masných výrobků. Sedm chodů zní možná trochu děsivě, ale není se čeho bát.

Večeře začíná velmi netradičně. Řezník Michal, který se nám celý večer bude věnovat, zapaluje uprostřed stolu svíčku a přináší chleba z Esky. My, kteří víme, že svíčka je k jídlu, saháme po chlebu a vločkové soli. Ostatní nevěřícně zírají.

Přes jednohubky s gothajem, vynikající paštikou, pražskou šunkou a škvarkovou pomazánkou se dostáváme k tataráku. Ten vychvalujeme, kde se dá. Je trochu speciální, má jednu tajnou ingredienci, kterou přidávají jen pro účastníky večeře. A můžete hádat…

Pokračujeme pečenými morkovými kostmi s petrželovým salátem. Michal vysvětluje, že kombinace tučného s hořko kyselým vytváří skvělou jednoduchou chuť. Má pravdu. Jíst pečené morkové kosti je opravdu nevšední zážitek.

Moji neřídící kolegové prokládají jednotlivé chody hruškovicí z dubového sudu od Žufánka. Důvěrně ji znají, protože tu pili před dvěma měsíci na naší svatbě mezi vinohrady. Na spláchnutí si točíme taky Albrechta z Frýdlantského pivovaru.

Po pivu a kostech je na řadě konečně MASO! Nejdřív přeštík. Ten se podává s kyselými jablky a křenem. Na závěr aspoň pro mě to nejlepší – ČESTR. Tedy česká stračena. Tohle hovězí, o kterém Michal velmi zajímavě vyprávěl, je skutečně nebe v hubě. Proto z obřího téměř dvoukilového prime ribu zbyla jen kost.

Večeře končí něco po zavíračce bistra, tedy lehce po 22. hodině. Nekončí jen tak obyčejně, ale pivní zmrzlinou se škvarky, kterou pro večeři vyrábí Creme de la Creme. Takže tím jsem si konečně mohla odškrtnout alespoň jednu pražskou zmrzlinárnu.

Stejně jako jsem nejedla před večeří, nebudu jíst asi ani následující den, protože jídla jsme za ty tři hodiny spořádali opravdu hodně.

Pokud byste na večeři taky rádi, řeknu Vám, že na osobu stojí 1000 Kč a je potřeba skočit do řeznictví v Dlouhé a svůj termín si vybrat a zarezervovat. Prostírá se třikrát týdně, od pondělí do středy a vždy jen pro sedm osob. První chod jde na stůl v 19 hodin. Ti, co s námi byli včera poprvé odcházeli nadšení a my se pomalu těšíme, až ukážeme kouzlo českého masa zase dalším kamarádům.