PROMO/ Ze života

Jak jsme plánovali svatbu

6 měsíců.

184 dní.

4 416 hodin.

264 960 minut.

15 987 600 vteřin štěstí…

Přesně tolik času uplynulo od chvíle, co jsme si řekli ano.

A já si říkám, jak neuvěřitelně to letí… Na každý rok, co jsme spolu máme nějaký velký projekt. Předloni mě Honza žádal o ruku, loni jsme plánovali svatbu a letos budeme budovat opravdový společný domov. Jo, plánovat my opravdu umíme….

I svatbu jsme plánovali hodně podrobně a s velkým předstihem. Protože se s Honzou známe opravdu, opravdu… opravdu dlouho, to, že se vezmeme jsme věděli ještě dřív, než jsme se stihli zasnoubit. Vzhledem k asi nejexponovanějšímu termínu loňského roku (7.7. 2017) jsme začali hodně brzy. V plánování byl akčnejší nejprve Honza. Víc než rok předem zamluvil místo, kapelu, fotografa a kameramana a dokonce i svatební koordinátorku. I když na začátku se takové možnosti bránil, zalíbila se mu až ve chvíli, kdy zjististil, že holky koordinátorky z WeWine jsou z jeho rodného Znojma.

Přiznám  se, že jsem napřed úplně netušila, co od svatební agentury čekat. Po první schůzce s Maruškou a Mončou jsem byla přesvědčená, že investice do člověka, který za nás spoustu věcí oběhne, zařídí, naaranžuje a zorganizuje na místě a v den svatby, je to nejlepší, co jsme mohli udělat. Ušetřilo nám to totiž spoustu nervů, příprav a vyřizování. Agenura WeWine pro mě byla od začátku jasnou volbou. Specializuje se totiž na svatby ve vinici, a právě tu jsme si s Honzou přáli.

Když jsme vybírali svatební místo, chtěli jsme, aby nebylo ani “u nevěsty” (tam totiž nejsou vinice), ani “u ženicha”. Vybrali jsme pár menších vinařství a do některých se zajeli podívat. Fascinovalo nás panorama Pálavy na obzoru a poměrně dlouho jsme chtěli svatbu ve Vinařství U Kapličky v Zaječí. To ale jen do chvíle, než jsme se tam zajeli podívat. Bohužel moc soukromí tam člověk nenajde.

Svatba byla tedy nakonec v menším vinařství Vinice Hnanice, které leží za Znojmem ve stejnojmenné vesničce, téměř na rakouských hranicích a ještě navíc skoro v srdci národního parku Podyjí. Obřad jsme chtěli přímo ve vinici, což byl nakonec trochu oříšek ve vyřizování povolení na matrice. Tam jsme totiž museli doložit povolení vlastníka pozemku a parcelní číslo pozemku, kde se bude obřad konat. Ono by to potom totiž kdekoli jinde neplatilo.

S tím souviselo i počasí. Protože jsme se nemohli vzít nikde jinde než ve vinici, kam šli všichni naši hosti asi 800 m pěšky po polňačce, doufali jsme, že nebude pršet. Předpověď jsem sledovala asi měsíc předem u “Norů”, pro jistotu několikrát denně. Když jsem ale týden předem zjistila, že na celý týden hlásí teploty okolo třicítky a jen na pátek (kdy byla svatba) déšť a o víc jak 10 stupňů méně, začínala jsem trochu šílet a dokonce jsme přemýšleli, jestli na poslední chvíli nezměnit svatební místo a nevzít se raději někde v blízkosti hotelu a deštníků.

Nakonec jsme nevyměkli a vyplatilo se to. Ono ráno nejdřív sprchlo. A to docela dost. Obloha byla kovově modrá a z nebe padaly provazy deště. Místo breku jsem se jen smála. Moje dobře zásobená svědkyně mi nalívala meruňku a já si řekla, že prostě pršet nebude. Před polednem jako zázrakem pršet přestalo a vyprahlá Morava všechen déšť vsákla tak rychle, že když hosté vyrazili na obřad, nebylo po nějakém dešti ani památky.

Samotnou cestu na obřad jsme pojali trochu ve stylu i cesta je někdy cíl. Byl to vlastně nápad našeho kamaráda Petra, který nás na svatbě fotil. Pořídili jsme dětský žebřiňáček, ověsili ho barevnými stužkami a nakonec naplnili ledem a pořádnou zásobou lahví od Žufánka a domácí slivovice. Svěřili jsme ho dvěma nejzodpovědnějším – Martině a Jardovi. Nalívání jim šlo dokonce tak dobře, že táta potom na obědě zapomněl projev a musel improvizovat :D. (Jeho improvizaci slyšíte ve svatebním videu)

Co se týče výzdoby, celkového stylu a programu svatby, nastínili jsme si s Mončou na několika schůzkách a po e-mailech, jaké máme představy, jaké barevné schéma by se nám líbilo, a jaký program chceme připravit. K tomu všemu jsme měli ještě společnou nástěnku na pinterestu, kde jsme postupně tvořili náš inspirační mood board.  Nápadů jsem měla spoustu, co se týče výzdoby, toho, co pro hosty ještě připravit, a opravdu oceňuji, že se mnou Monča vždy vše probrala a případně mi vysvětlila, proč to je nebo není dobrý nápad. To, že je Monča opravdu expertka, jsme věděli hned. Proto jsem ji nakonec s klidným srdcem a čistým svědomím svěřila kompletní výzdobu se slovy “Však Vy víte, co se nám bude líbit” a nechala se překvapit. Holky nic nepodcenily. V předvečer svatby, když jsme ještě v noci seděli s kamarády na terase a popíjeli vychlazené bílé, přišly s kufříkem, nářadím a štaflemi a začaly věšet světýlka, připravovat stoly, aranžovat výzdobu.

Děkuji, děkuji, děkuji! Nechala jsem se překvapit a výzdobu restaurace, kde jsme měli oběd, kde jsme tančili a trávili zbytek odpoledne a večer, jsem viděla až když jsme přicházeli po obřadu. Nevím, jak to měl Honza, protože on takové věci moc neprožívá, ale to, co Monča přichystala dalece předčilo mé nejtajnější představy. A co teprve večer, když se všechna ta světýlka rozsvítila. To stejné se týkalo i výzdoby obřadu, jeho organizace a i toho, co se dělo po něm.

Všechnu květinovou výzdobu nám na radu Monči (a jejích předchozích zkušeností) připravovala Klára Jordánová ze Znojma. Měla na svědomí i korsáže, květiny pro maminky, svědkyně a babičky a hlavně (!!!) moji svatební květinu. (Tajně doufám, že její kopii ještě někdy dostanu). Přála jsem si nějakou něžnou a rozvernou. Takovou, aby v ní byly modré hortenzie, které nás graficky doprovázely už od našich vinných “save the date” lahví. Co bylo ale nejskvělejší, že všechny květiny ladily i s doplňky, které pro mě na míru vyrobila Míša z Magaely.

Celé ty “holčičí” svatební přípravy jsem si užívala určitě víc než Honza. Už od května (2016), kdy mě Honza požádal o ruku, jsem si říkala, že do svatebních šatů musím určitě zhubnout. A pak jsem trochu, když mi váha v prosinci ukazovala ještě o 5 kilo víc. Asi svaly nebo co :D….

Zamířila jsem nejdřív do jednoho pardubického salonu. A vlastně mě to vybírání šatů trochu zklamalo. Od začátku jsem věděla, že si šaty chci jen půjčit. Protože co bych s nimi doma pak dělala. To, že mi paní asistentka v salonu ukáže katalog, kde budu vybírat, to jsem čekala. Co mě ale dostalo, byl fakt, když mi na každé šaty, které se mi líbily řekla, že “ty ale budou malý”. Dovršila to její hláška “no, čekala jsem, že to bude horší”, hned když jsem se vysvlékla v kabince. To se potom ty šaty zkouší jedna báseň. A samozřejmě ke každým šatům následoval komentář, že když zhubnu 5 kilo, tak to bude dobrý. I tak jsem v tom salonu našla moc hezké šaty, které jsem si chtěla objednat. Nakonec jsem to neudělala a vyrazila o dva dny později do pražského salonu Šaty Go Home. Tam výběr teprve dostal grády! Měla jsem kromě ségry a mamky ještě několik dalších poradkyň – moji svědkyni Denču i s rodinou a manželem a tenkrát těhotnou Káťu. V Šaty Go Home byl výběr královský a přístup personálu se nedal s předchozí zkušeností srovnat. Šaty jsem teda nakonec vybrala tady. A to i proto, že mi je kurýr zadarmo dovezl den před svatbou nažehlené přímo na hotel a pak si je zase vyzvedl. 14 dní před svatbou jsem jela na poslední zkoušku šatů. Od té první jsem s větším či menším sebezapřením zhubla 10 kilo, takže ze šatů jsem hooodně vypadávala. Problém to ale nebyl, protože švadlenka mi šaty upravila přesně na míru. A kdybych nebyla trubka a tohle řekla už ve chvíli, kdy jsem se na zkoušku objednávala, mohla jsem mít dost času, abych vyzkoušela i ty šaty, které jsem na první zkoušce prostě neoblékla.

O moje vlasy a makeup se postarala moc šikovná brněnská make-up artistka Simona Buchtová, která mi neuvěřitelně sedla milým a bezprostředním přístupem. Asi dva měsíce před svatbou jsem si taky nechala znova nalepit řasy. Kdybych jako náhodou měla alergii, tak abych to věděla včas. I když jsem umělé řasy nosila několik let, přiznám se, že ty dva měsíce před svatbou mě neuvěřitelně sr… A taky proto jsem je hned druhý den po svatbě doslova orvala. Bohužel i s těma mýma….

S Honzou jsme dlouho debatovali i o tom, jestli si pořídí nový oblek. Sám řekl, že se žení jednou za život a že taková událost si nový oblek zaslouží. Shodli jsme se na tmavě modré barvě. Napřed jsme prošli nabídku českých obchodů, kde jsme ale neobjevili nic závratného. Nakonec jsme zamířili do Parndorfu, kde jsme v outletu u Bosse pořídili naprosto boží oblek a navíc za poloviční cenu než stojí obyčejné obleky v českých obchodech.

Společně se svatebním oznámením jsme pro naše hosty spustili i svatební web, který Honza vytvořil. Tam jsme umístili všechny důležité informace od jídla, svatebních darů, ubytování, mapek (a tak dále, a tak dále). Některé z našich proseb se týkaly i dress codu. I proto byla většina našich hostů v modré nebo oranžové. Své si se mnou užily i moje dospělé družičky. Báječné ženy, které jsem požádala několik měsíců předem, aby mi v náš svatební den stály po boku. Zamilovala jsem se do těch amerických svateb a stejně oblečených družiček, takže jsem holkám vybrala bleděmodré šaty, které se daly zavázat na milion možných způsobů. K tomu jsem jim ještě pořídila květinové doplňky z Magaely, které ladily s těmi mými, i s květinovou výzdobou od Klárky. Dětem jsem ušila veliké tylové sukně, aby byly taky za princezny. A protože jsem se před svatbou vyloženě nudila (vtip), ušila jsem i krásné bleděmodré šaty s bílou krajkou pro Terezku, která nám přinesla prstýnky. Tohle jsem prostě to promyslela do posledního detailu.

Motiv oranžových růží a modrých hortenzií se prolínal celou svatbou a všemi tiskovinami, které jsme měli. Ty pro nás připravila moje sestra Verča. Ono mít designérku v rodině se občas vyplatí.

Jedna z věcí, na které jsme vůbec nechtěli šetřit, byly fotky a video. A je to i náš velký apel na všechny budoucí nevěsty – na výběru kvalitního fotografa a kameramana opravdu nešetřete! My jsme v promýšlení videa fotek zašli až tak daleko, že jsme naše hosty požádali (vlastně jsme jim to zakázali :D), aby schovali vlastní foťáky a mobily během všech důležitých momentů svatby, jako byl obřad, proslov tatínka, první tanec nebo krájení dortu. Prostě jsme nechtěli koukat na 10 mobilů na všech svatebních fotkách.

Když nás náhodou fotí někdo jiný, tak nám pak ve Znojmě říkají že, hele, vás ale přece fotí Vokurek. Petr Vokurek je Honzův dlouholetý kamarád. Máme rádi celou Petrovu rodinu a nikdy nás nenapadlo, že by nás mol fotit někdo jiný než právě Petr. A když už jsme vědli, jaká ta naše svatba bude. A když už jsme měli objednanou cimbálku a večerní ohňostroj, napadlo nás, že naše svatba by vypadala pěkně i v televizi. A tak jsme si zamluvili Martina Cigánka ze Zlína. Jeho svatební videa jsou totiž špička.

Posledním velkým tématem, které bylo třeba vyřešit, bylo jídlo. S hotelovou restaurací, kterou dobře známe, kde nám chutná, a kam pravidelně chodíme, jsme si domluvili degustaci svatebního menu. To jsem sestavovala já. Podle pana provozního totiž každému chutná něco jiného a protože nám chtěli splnit všechna přání, nebyl problém uvařit cokoli. Nakonec (i po poradě s Mončou) jsme sestavili netradiční, ale velmi svěží letní meníčko.

předkrm: waldorfský salát s roastbeefem

polévka: vývar se zeleninou a nudlemi

hlavní chod: králičí roláda v parmské šunce s bramborovo-celerovým pyré

S takovým meníčkem jsme ale museli vyřešit i alergiky. Ti si jídlo mohli vybrat. Přiznám se, že jsem měla trochu strach, aby se něco nespletlo a my nemuseli jet do nemocnice, ale díky WeWine a skvělému servisu ze strany hotelu nebyl žádný důvod k obavám. I pro děti jsme připravili speciální jídlo – kuřízek s bramborovou kaší.

Dezertem k odpolední kávě byl svatební dort, který nám pekla znojemská cukrárna, kam s Honzou často chodíváme. Byl lehký, naplněný ovocem a krémem z mascarpone a šlehačky a hlavně bez tuny máslového krému nebo marcipánu navrchu. Svatební dort doplňoval i sweet bar. Některé věci připravovala znojemská La Familia, některé zákusky nachystala tartaletková královna Tytyna a něco jsme napekly s maminkou doma. Pokud bych se náhodou vdávala znova, tak sladký bar zredukuji na polovinu. Dopočítala jsem se totiž celkouvého počtu asi 700-ti kousků (výslužky do toho nepočítám), které musel někdo sníst. Pokud si myslíte, že se to na svatbě, kde bylo i s cimbálkou, koordinátorkami a kameramany +/- 70 lidí  nedalo sníst, myslíte si to naprosto správně. Cukroví spousta zbyla, my ho doma museli dát do mrazáku a jedli jsme ho ještě na podzim.

Protože jsme našim hostům dávali společně s pozvánkami už jednu hnanickou lahev, nechtěli jsme vymýšlet žádné další speciální dárky. Nakonec jsme to pojali pěkně po česku a udělali výslužky. S mamkou na svatby (cizí) a oslavy normálně pečeme, a myslím, že pečeme fakt dobře, postaraly jsme o náplň krabiček samy.

Jestli jste dočetli až sem, tak si asi říkáte, že příprava svatby není žádná sranda. No, nechci nikoho děsit, ale ono to tak trochu je. Musíte totiž myslet na velkou spoustu věcí, z nichž některé by vás nikdy nenapadly. Potom máte taky neuvěřitelé množství přání a nápadů a je dobré, když je někdo racionálně zkoriguje. Ale všechny ty emoce, které během svatebního dne zažijete, za trochu práce a stresu stojí. Já si vlastně naši svatbu úplně napamatuji…

Vím, že ráno pršelo.

Vím, že mi Denča nalívala meruňku, když jsem se líčila a česala.

Vím, že jsme se oba spálili, protože sluníčko odpoledne docela pálilo a my jsme neměli opalovací krém.

Pamatuji si ten intenzivní pocit, když jsem Honzu držela za ruku během obřadu.

Taky si pamatuji, že mi táta říkal, že si to všechno ještě můžu rozmyslet, než jsme sedli do auta.

Vím, že jsem tančila s Járou a Toníkem.

Vzpomínám na náš první tanec na Here I Am od Bryana Adamse.

Pamatuji si hry, které pro nás připravily bábovky a i to, jak jsme se u nich bavili.

A v úsměvem na rtech vzpomínám na skvělou náladu Honzy a taky na rozvernost, kterou jsem u něj nikdy předtím nevidela.

Pamatuji si hlavně to, jak kouzelné to vše bylo.

 

A právě za to patří dík všem našim kamarádům, kteří s námi na svatbě byli, ale hlavně také těm, díky kterám na na svatbě byla atmosféra taková, jaká byla.

Nezapomenutelná….

Děkujeme!

Nakonec…

PÁR DŮLEŽITÝCH RAD PRO BUDOUCÍ NEVĚSTY:

  1. Nestresujte se, ale myslete i na to, že trocha stresu ke svatbě patří.
  2. Pokud se nechcete stresovat, svěřte se koordinátorce. My za WeWine dáme ruku do ohně.
  3. Pokud máte do svatby dost času, využijte ho. Nedělejte věci na poslední chvíli.
  4. Prstýnky vyberte aspoň 2-3 měsíce před svatbou. Co kdyby bylo něco špatně. Když nám přišly ty naše, bylo na nich vyryté špatné datum, ale naštěstí jsme stihli vše včas opravit.
  5. Investujte do kvalitního a ZKUŠENÉHO fotografa nevěřte příbuzným, že jejich známý má “taky zrcadlovku a občas něco cvakne”. Náš Petr je hrozně fajn člověk, není to žádný suchar a myslím, že si sedne s každým. Stydět se před ním určitě nebudete.
  6. Pokud chcete opravdu pěkné video, počítejte s tím, že i do něj budete muset něco investovat. Jsou to ale vzpomínky, které vám zůstanou na celý život.  Práce Martina Cigánka nám učarovala hned na začátku. A když jsme viděli naše video, vědeli jsme, že jsme vybrali moc dobře.
  7. Počítejte s tím, že vždycky najdete jednu nebo dvě věci, které se nepovedou. Pokud se to stane, nic si z toho nedělejte, protože emoce z celého dne i menší kopance nakonec přebijí.

 

 

 

 

 

 

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply

3 + 11 =