Ze života

Nejdůležitější je být spokojený se sebou samým… aneb moje cesta za šťastnějším já

 

Dnešní článek nebude o vaření.

Nebude v něm žádný nákupní seznam ani žádný recept.

Dokonce ani žádný recept na šťastný a spokojený život.

Nebudu vám ani radit jak mít rád sám sebe. K tomu vede docela dlouhá cesta, někdy i pěkně trnitá. A největším úskalím je, že na cestu se musí vydat každý sám a to chce kolikrát hooooodně odvahy.

Jak to teda se mnou bylo?

Nikdy jsem nebyla hubená. Jedině snad, když jsem hodně sportovala a pila denně jen JEDNU COLU, aby tělo něco dostalo. A i tak jsem si připadala děsně tlustá. Pořád jsem vymýšlela nějaký šílený kraviny, abych zhubla. Jednou jsem jedla jen potraviny, co mají hodně vody, potom jsem chodila do Naturhouse, pak jsem držela diet od Amway, chvíli jsem byla vegetarián. Dokonce jsem pila projímadla. Nejdřív trochu, pak po lžičkách, nakonec lahvička nevydržela ani týden. Je to asi největší nesmysl, co jsem kdy vymyslela a vzpamatovávám se z toho několik posledních let. I přes všechno tohle ubližování se mi nikdy nepodařilo zhubnout víc než pět šest kilo. A ty jsem velmi rychle nabrala zpět. A k tomu vždy ještě něco navrch.

Dietářským způsobem života jsem fungovala posledních dvanáct let života. Za těch posledních asi 6 let jsem se vyžrala a vychlastala až skoro k devadesáti kilům.  Vysoká škola byla jedna velká párty, takže se nebylo čemu divit. Posledních 15 kilo jsem nabrala, když jsme spolu začali s manželem chodit. To byla lahev vínka tady, pivko na zahrádce támhle, panák před spaním, popcorn k filmu. Ale byly (a z části ještě jsou) to takový milý a láskyplný kila.

22. května 2016 mě Honza požádal o ruku. A já jsem si řekla, že do svatby je dost času a že prostě zhubnu. Přála jsem si krásný šaty a chtěla jsem být nádherná nevěsta – samozřejmě podle pinterestových a instagramových měřítek. Začala jsem cvičit, začala ZASE s dietama, zase jsem počítala kalorie. A světe div se, byla jsem v takovém stresu, že jsem přibrala ještě další 4 kila.

Přišel prosinec, musela jsem si přiznat, že už asi nezhubnu a vyrazila jsem zkoušet svatební šaty. Nikdy by mě nenapadlo, že si budu salon vybírat podle toho, zda mají dostatek šatů ve velikosti plus size. Oblíkla jsem první a chtělo se mi brečet. Nechápala jsem, jak jsem něco takového mohla svému kdysi i docela vysportovanému tělu udělat. Tady přišel moment, kdy jsem si uvědomila, že jsem fakt tlustá. Do té doby to byly všechny ty špeky prostě jen dočasným stavem, který určitě zmizí.

Takže jsem se hecla a začala hubnout. ZASE. Nejdřív drasticky, kalorický příjem na minimu, běhala a cvičila jsem jak magor. Pak jsem obrečela každý vážení, protože váha se ani nehla. Honza mi sice říkal, že ta dřina vidět je, ale já si před zrcadle připadala pořád jako albínský mrož. Nakonec jsem objednala balíček koktejlů z Ketofitu, a to i za cenu, že po svatbě naberu všechno zpátky. S koktejlama šla váha nejdřív rychle dolů, pak se to hodně zpomalilo, ale dole bylo celkem 10 kilo. HURÁ!

Určitě nepropaguju práškové diety, ale nebráním se jim. Proč to tedy píšu…. Těch 10 kilo dolů a hlavně absence cukru v mém těle (ano, díky práškové dietě) má na svědomí obrat mého myšlení a přístupu k sobě tak o 180 stupňů. Je jasný, že ztráta kil mi neuvěřitelně nakopla sebevědomí, které jsem do té doby lovila někde u kotníků. (Těď je tak u pasu, ale i to je na začátku dobrý). Najednou jsem oblíkla starý rifle, šaty z gymplu a nemusela jsem potupně do Promodu pro kalhoty zase o číslo větší.

Cukr, teda jeho vyloučení z jídelníčku, mělo kromě ztracených kil i jiné výsledky. Přestalo mi být blbě. Zmizely trávicí potíže, opustily mě migrény a co jsem už nikdy nečekala, přestaly mě bolet několikrát operované čelisti, které jsem si zničila při vážné nehodě na kole. A to byl teda šok. Začala jsem teda víc přemýšlet o tom, co jím a vůbec o tom, jak se chovám ke svému tělu. Přiznám si to, do teď to nebylo vůbec hezky. A slíbila jsem si, že už to bude jiný. Že se od teď budu mít ráda. A taky, že si to řeknu aspoň jednou denně.

No a proč to tady tak dlouze, ale zajímavě vykládám?

Hubnutí není jenom o tom, kolik kalorií denně sním, kolik spálím a nebo co nebudu jíst. Uvědomila jsem si, že když se konečně nepřijmu taková, jaká jsem a dokud se nezačnu se mít ráda, pořád se budu jenom stresovat, užírat a přemýšlet, co na mě není dokonalý a co by určitě mělo být jinak.  Ta hlavní změna musela proběhnout v hlavě. Vím, že se o tom líp mluví než se to provádí, ale JÁ FAKT VÍM, O ČEM MLUVÍM.

Že mám větší zadek, špek na břiše a celulitidu na stehnech a občas dvě brady? No ježiš…. Who cares?!

Jsem prostě normální česká holka. A chtít vypadat jako vyfotošopovaná modelína na na obálce časopisu? Ne děkuji…..

Hodně fandím projektu Za normální holky, se kterým přišla krásná Kristýnka. Dává totiž nám holkám odvahu přiznat si, že k tomu abychom byli šťastné, nemusíme být dokonalé. Pokud koukáte na můj instagram a uvidíte tam nějaké selfíčko, už vždycky u něj bude #zanormalniholky. 🙂

S tou mojí nově nalezenou sebeúctou, sebeláskou, respektem k sobě a s tím, že se o sebe budu víc starat, přišla i změna jídelníčku. Protože mi fungování bez cukru hodně vyhovovalo, nejen díky hubnoucímu efektu, ale hlavně díky těm zdravotním zlepšním, začala jsem hodně číst o stravování low carb, začala jsem tak jíst a vnímám to jako způsob, který je pro mé tělo naprosto vyhovující. Na blogu už tedy začínáte vídat recepty, které parametry této stravy respektují.

Co říct na závěr. Napsat tenhle článek nebylo jednoduchý. Zvlášť takhle veřejně přiznat všechna ta kila, když jsem tak dlouho dělala, že vlastně neexistují. Ale co už… Změna životního stylu. Manželství. Beru to tak, že jsem na začátku nové životní etapy. Spoustu věcí měním k lepšímu. Spoustu věcí můžu udělat jinak. Jestli mi to vydrží? Po mých pokusech o změnu v posledních 10 letech fakt nevím. Ale snad jo. Mám doma vedle sebe velkou podporu. Když vám totiž někdo každý den aspoň jednou řekne, že vám to sluší, usměje se na vás nebo vám dá pusu prostě jen tak, to je k nezaplacení. Jsem prostě na začátku a všechno je pro mě teď krásně sluníčkový, protože to konečně funguje tak, jak by mělo!

A když mě někdy přepadne splín, říkám si, že mám dvě zdravé ruce, které toho spoustu umí. Potom dvě zdravé nohy, které už mě donesly na spoustu krásných míst. A nakonec mám taky docela chytrou hlavu, které to sice trvalo, ale nakonec na to vše výše zmíněné přišla. A s tímhle vším už mám v životě víc štěstí, než spousta lidí na světě.

Mějte se rádi!

Evka

 

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply