V našem “doma” bydlíme už déle než dva roky. I tak se ale najdou koutky, které hotové stále nejsou, a nebo se nám už okoukaly. Proto se pomalu pouštím do drobných úprav, předělávek a rekonstrukcí. Tentokrát jsem si vzala do parády naši tmavou chodbu. Inspiraci jsem hledala na pinterestu a instagramu. To jsou takové dvě nekonečné pokladnice nápadů. Dále…
Kdybych letos měla vypíchnout highlight mé kuchařské sezony, bude na špici určitě nová kuchyně. Těším se na ni už dva roky. Plánuji, vymýšlím, kreslím, hledám spoustu inspirace na netu, aby moje vymazlená kuchyně byla prostě kuchyně s velkým K. Protože ale čekám, že ji “dostanu” až tak k Vánocům, ušetřím Vás zatím spousty plánovacích detailů, nákresů a tipů, na co si dát při plánování kuchyně pozor. Ale prozradím Vám, co mi určitě nebude chybět…
Kuchyně v bytě, kde bydlíme, je zařízená opravdu prakticky. Vše důležité mám vždy po ruce. Bohužel jak to bývá v malém bytě, její velikost (asi 5 metrů čtverečních) není zrovna ohromující a občas si myslím, že když přinesu ještě jeden nový pytlík s kořením nebo zapékací misku, kuchyně exploduje.
Ta nová bude mít necelé 5×3 metry. A to už je solidní kuchyňka. Bude určitě do tvaru U. Ale asi ne tak, jak byste si kuchyni do účka představili. Celá kuchyně bude totiž postavená po obvodu místnosti s jednou stranou otevřenou do obýváku a jídelny. Takže budu muset uklízet ještě víc než doteď :D.
A co mi tedy nebude chybět?
6 měsíců.
184 dní.
4 416 hodin.
264 960 minut.
15 987 600 vteřin štěstí…
Přesně tolik času uplynulo od chvíle, co jsme si řekli ano.
A já si říkám, jak neuvěřitelně to letí… Na každý rok, co jsme spolu máme nějaký velký projekt. Předloni mě Honza žádal o ruku, loni jsme plánovali svatbu a letos budeme budovat opravdový společný domov. Jo, plánovat my opravdu umíme…. Dále…
Tak zase po roce, máme tady Vánoce! Hurá!
Letošní příprava na Vánoce pro mně byla i kvůli pracovním povinnostem docela náročná. Domů jsem v posledních týdnech chodila opravdu pozdě a trochu jsem se bála, že se k pečení vůbec nedostanu. O dárcích a úklidu se snad radši nezmiňuji.
Nakonec jsem ale překvapila sama sebe a po večerech jsem napekla 15 druhů cukroví. Taky jsem připravila recept na super vánočku z celozrnné špaldy, kdyby někdo chtěl ty Vánoce pojmout trochu zdravěji. Nemůžu říct, že bych vánočku neotestovala dostatečně. Za víkend jsem jich totiž upekla 12. Hned jsem je ale rozdala kolegům jako dárek.
Nakonec mně možná maličko mrzí, že nemáme doma stromeček. Chvíli to vypadalo, že letos poprvé nebudu mít doma ani věnec. Mamka si na mě vzpomněla nakonec v zahradnictví a ukořistila mi asi jeden z posledních adventních věnců v republice, abych si měla na čem o nedělích zapalovat svíčky. Stromečku ale nebudu litovat, protože budeme stejně hodně chodit po návštěvách. A navíc už se těším, že se můj stromkový fetiš naplno rozvine příští rok, až ho budeme moct postavit konečně ve vlastním hnízdě.
A jak budeme trávit Vánoce letos? My si doma tradice a zvyky moc nepotrpíme. Nelijeme olovo, neházíme bačkorou, nerozkrajujeme jablíčka. Ale každý rok prostíráme u Štědrovečerní tabule jedno místo pro nečekaného hosta. A taky nevstáváme od stolu dokud není i talíř posledního člena rodiny prázdný. Taky každý rok dělám sněhovou pavlovu, protože když není sníh venku, máme ho aspoň ve formě dezertu na stole.
Zítra nás čeká poslední vánoční večírek, kam jsme pozvaní. A potom se už těším, jak si zalezu se svařákem a octovými žabkami do postele a pustím si Grinche, Vánoční koledu a Prázdniny s Cameron Diaz (a Kate Winslet ;-). Vše přesně v tomto pořadí 🙂
Vánoční recepty na KA:
Už jako malá jsem milovala párty. Když mi bylo tak pět šest, pořádala jsem u babičky pro děti karnevaly. Když jsem byla větší, začala jsem pořádat plesy, festivaly a párty pro dospělé. Protože se ale už delší dobu pohybuji v oboru, který s pořádáním akcí, kde je legrace nemá pranic společného, zbývá mi pořádání akcí doma.
Tak nějak od přírody jsem prostě hostící typ. Málokdy se stane (teď nevím, jestli se to vlastně někdy stalo), že nemám pro návštěvu navařeno a napečeno. Mám ráda plné stoly. A to až tak, že se žádný další talířek nevejde. Baví mě rozmanitost a taky vymýšlení témat. Ne jako kostýmové party, toho by se u nás doma nikdo nechytl. Ale prostě, aby spolu jídlo tak nějak ladilo. Když jsme s mamkou po návratu z Thajska dělaly asijský večer, vyrobila jsem k její ostré večeři mangový cheesecake z kokosového mléka. V létě mě nejčastěji uvidíte stát u grilu. Potom mě hodně inspiruje Itálie. To jejich caprese, crostini, gelato…. Kdo by to nemiloval. Vůbec středomořská kuchyně je podle mě jedna z těch zajímavějších.
Tento víkend nás čeká opravdu velká rodinná oslava, takže ruku k dílu – vaření – musí přiložit každý. Na mě jako obvykle vyšel dort. Dorty jsou totiž moje specialita. Potom také pár druhů sladkého a nakonec něco “na zobačku”. Protože se na jednom místě sejde i několik diabetiků, zadání rautu znělo jasně – BEZ CUKRU.
Nemůžu říct, že by se mi nelíbilo. Spíš naopak, s tímhle zadáním jsem naprosto spokojená, protože vím, že i já si budu moct něco dát. Na druhou stranu bude docela fuška uspokojit mlsné jazýčky našich gurmánů a také zaujmout kuchařské expertky, které v rodině máme, aby jejich první slovo nebylo bez cukru a bez mouky? No fuj. Přece jen low carb kuchyně je hlavně při pečení poměrně specifická.
Plánování rodinných oslav a hlavně jídla na ně je pro mě z větší části spíš plánováním. To vaření je potom druhá fáze, kterou už nějak zmáknu.
(pinterest)
Jak tedy připravit větší raut a nezešílet den předem?
Dnešní článek nebude o vaření.
Nebude v něm žádný nákupní seznam ani žádný recept.
Dokonce ani žádný recept na šťastný a spokojený život.
Nebudu vám ani radit jak mít rád sám sebe. K tomu vede docela dlouhá cesta, někdy i pěkně trnitá. A největším úskalím je, že na cestu se musí vydat každý sám a to chce kolikrát hooooodně odvahy.
Jak to teda se mnou bylo?
Nikdy jsem nebyla hubená. Jedině snad, když jsem hodně sportovala a pila denně jen JEDNU COLU, aby tělo něco dostalo. A i tak jsem si připadala děsně tlustá. Pořád jsem vymýšlela nějaký šílený kraviny, abych zhubla. Jednou jsem jedla jen potraviny, co mají hodně vody, potom jsem chodila do Naturhouse, pak jsem držela diet od Amway, chvíli jsem byla vegetarián. Dokonce jsem pila projímadla. Nejdřív trochu, pak po lžičkách, nakonec lahvička nevydržela ani týden. Je to asi největší nesmysl, co jsem kdy vymyslela a vzpamatovávám se z toho několik posledních let. I přes všechno tohle ubližování se mi nikdy nepodařilo zhubnout víc než pět šest kilo. A ty jsem velmi rychle nabrala zpět. A k tomu vždy ještě něco navrch.
Dietářským způsobem života jsem fungovala posledních dvanáct let života. Za těch posledních asi 6 let jsem se vyžrala a vychlastala až skoro k devadesáti kilům. Vysoká škola byla jedna velká párty, takže se nebylo čemu divit. Posledních 15 kilo jsem nabrala, když jsme spolu začali s manželem chodit. To byla lahev vínka tady, pivko na zahrádce támhle, panák před spaním, popcorn k filmu. Ale byly (a z části ještě jsou) to takový milý a láskyplný kila.
22. května 2016 mě Honza požádal o ruku. A já jsem si řekla, že do svatby je dost času a že prostě zhubnu. Přála jsem si krásný šaty a chtěla jsem být nádherná nevěsta – samozřejmě podle pinterestových a instagramových měřítek. Začala jsem cvičit, začala ZASE s dietama, zase jsem počítala kalorie. A světe div se, byla jsem v takovém stresu, že jsem přibrala ještě další 4 kila.
Přišel prosinec, musela jsem si přiznat, že už asi nezhubnu a vyrazila jsem zkoušet svatební šaty. Nikdy by mě nenapadlo, že si budu salon vybírat podle toho, zda mají dostatek šatů ve velikosti plus size. Oblíkla jsem první a chtělo se mi brečet. Nechápala jsem, jak jsem něco takového mohla svému kdysi i docela vysportovanému tělu udělat. Tady přišel moment, kdy jsem si uvědomila, že jsem fakt tlustá. Do té doby to byly všechny ty špeky prostě jen dočasným stavem, který určitě zmizí.
Takže jsem se hecla a začala hubnout. ZASE. Nejdřív drasticky, kalorický příjem na minimu, běhala a cvičila jsem jak magor. Pak jsem obrečela každý vážení, protože váha se ani nehla. Honza mi sice říkal, že ta dřina vidět je, ale já si před zrcadle připadala pořád jako albínský mrož. Nakonec jsem objednala balíček koktejlů z Ketofitu, a to i za cenu, že po svatbě naberu všechno zpátky. S koktejlama šla váha nejdřív rychle dolů, pak se to hodně zpomalilo, ale dole bylo celkem 10 kilo. HURÁ!
Určitě nepropaguju práškové diety, ale nebráním se jim. Proč to tedy píšu…. Těch 10 kilo dolů a hlavně absence cukru v mém těle (ano, díky práškové dietě) má na svědomí obrat mého myšlení a přístupu k sobě tak o 180 stupňů. Je jasný, že ztráta kil mi neuvěřitelně nakopla sebevědomí, které jsem do té doby lovila někde u kotníků. (Těď je tak u pasu, ale i to je na začátku dobrý). Najednou jsem oblíkla starý rifle, šaty z gymplu a nemusela jsem potupně do Promodu pro kalhoty zase o číslo větší.
Cukr, teda jeho vyloučení z jídelníčku, mělo kromě ztracených kil i jiné výsledky. Přestalo mi být blbě. Zmizely trávicí potíže, opustily mě migrény a co jsem už nikdy nečekala, přestaly mě bolet několikrát operované čelisti, které jsem si zničila při vážné nehodě na kole. A to byl teda šok. Začala jsem teda víc přemýšlet o tom, co jím a vůbec o tom, jak se chovám ke svému tělu. Přiznám si to, do teď to nebylo vůbec hezky. A slíbila jsem si, že už to bude jiný. Že se od teď budu mít ráda. A taky, že si to řeknu aspoň jednou denně.
No a proč to tady tak dlouze, ale zajímavě vykládám?
Hubnutí není jenom o tom, kolik kalorií denně sním, kolik spálím a nebo co nebudu jíst. Uvědomila jsem si, že když se konečně nepřijmu taková, jaká jsem a dokud se nezačnu se mít ráda, pořád se budu jenom stresovat, užírat a přemýšlet, co na mě není dokonalý a co by určitě mělo být jinak. Ta hlavní změna musela proběhnout v hlavě. Vím, že se o tom líp mluví než se to provádí, ale JÁ FAKT VÍM, O ČEM MLUVÍM.
Že mám větší zadek, špek na břiše a celulitidu na stehnech a občas dvě brady? No ježiš…. Who cares?!
Jsem prostě normální česká holka. A chtít vypadat jako vyfotošopovaná modelína na na obálce časopisu? Ne děkuji…..
Hodně fandím projektu Za normální holky, se kterým přišla krásná Kristýnka. Dává totiž nám holkám odvahu přiznat si, že k tomu abychom byli šťastné, nemusíme být dokonalé. Pokud koukáte na můj instagram a uvidíte tam nějaké selfíčko, už vždycky u něj bude #zanormalniholky. 🙂
S tou mojí nově nalezenou sebeúctou, sebeláskou, respektem k sobě a s tím, že se o sebe budu víc starat, přišla i změna jídelníčku. Protože mi fungování bez cukru hodně vyhovovalo, nejen díky hubnoucímu efektu, ale hlavně díky těm zdravotním zlepšním, začala jsem hodně číst o stravování low carb, začala jsem tak jíst a vnímám to jako způsob, který je pro mé tělo naprosto vyhovující. Na blogu už tedy začínáte vídat recepty, které parametry této stravy respektují.
Co říct na závěr. Napsat tenhle článek nebylo jednoduchý. Zvlášť takhle veřejně přiznat všechna ta kila, když jsem tak dlouho dělala, že vlastně neexistují. Ale co už… Změna životního stylu. Manželství. Beru to tak, že jsem na začátku nové životní etapy. Spoustu věcí měním k lepšímu. Spoustu věcí můžu udělat jinak. Jestli mi to vydrží? Po mých pokusech o změnu v posledních 10 letech fakt nevím. Ale snad jo. Mám doma vedle sebe velkou podporu. Když vám totiž někdo každý den aspoň jednou řekne, že vám to sluší, usměje se na vás nebo vám dá pusu prostě jen tak, to je k nezaplacení. Jsem prostě na začátku a všechno je pro mě teď krásně sluníčkový, protože to konečně funguje tak, jak by mělo!
A když mě někdy přepadne splín, říkám si, že mám dvě zdravé ruce, které toho spoustu umí. Potom dvě zdravé nohy, které už mě donesly na spoustu krásných míst. A nakonec mám taky docela chytrou hlavu, které to sice trvalo, ale nakonec na to vše výše zmíněné přišla. A s tímhle vším už mám v životě víc štěstí, než spousta lidí na světě.
Mějte se rádi!
Evka
Ufff… Tak další rok je zase za námi. Jeho konec pro nás byl už tradičně hektický, nečekaně ve znamení změn.
Začátkem prosince jsme si užili krásy adventní Budapešti, i spoustu skvělého jídla, které se tu dá ochutnat. Potom mojí maminku začala bolet ruka tak, že hned skončila se žádankou na operaci a přísným zákazem o Vánocích něco dělat. Můj plán vyšperkovat pár druhů cukroví a ještě během adventu Vám je nasdílet tady na blog padl. A protože u nás byl vždy plný stůl, tak na blogování nakonec vůbec nezbyl čas. Z pár druhů bylo nakonec patnáct, a ty naplnily tři obrovské kartony od vína. A i když mamka letos nepekla vůbec, myslím, že o cukroví na našem stole nakonec nouze nebyla. O recepty se ráda podělím před příštími Vánoci.
Ještě před Vánoci jsem zjistila, že Kitchen Affair je se mnou online už víc než rok. Ačkoli jsem během něj měla pár hluchých offline míst, podařilo se mi nasbírat pěknou řádku – převážně sladkých – receptů. Do dalšího roku jsem si musela, že ty sladké recepty na dorty a koláče trochu omezím a budu se víc věnovat zdravějšímu a výživnějšímu jídlu. Což je také jedno z mých novoročních předsevzetí, protože svatební šaty už neúprosně volají ze skříně.
První dny nového roku jsou už taky za námi. Oba se snažíme co nejrychleji rozkoukat po tolika dnech volna plných cukroví, pohádek, dobrého vína a hlavně sladkého nicnedělání. Čeká nás parádně bláznivý rok plný velkých změn. Tou největší bude naše červencová svatba mezi vinicemi. Ale ještě předtím bychom toho chtěli spoustu zažít, vidět, poznat, ochutnat… A proto se moc těšíme na to, co nás v následujících dnech a měsících čeká.
Oba Vám přejeme, aby byl tento rok ještě lepší než ten minulý, plný báječných zážitků, dobrého jídla a spousty skvělých lahví vína, o které se budete moci podělit s vašimi nejbližšími. Krásný nový rok a brzy na viděnou!
